Dolomity jsou jedny z nejkrásnějších, ale i nejnavštěvovanějších hor Evropy. Skrze Dolomity vede i hned 10 oficiálních dálkových tras zvaných italsky Alta Via, německy pak Dolomiten Höhenweg. Nejznámější a nejnavštěvovanější z nich je bezesporu Alta Via 1. Tyto už předem vymyšlené a naplánované trasy jsou bezesporu nádherné, ovšem já si pro svůj přechod Dolomit vymyslel trasu vlastní v podobě 9denní (první den pouze odpoledne, poslední naopak jen dopoledne) trasy o celkové délce zhruba 130 km z Obereggenu na jihozápadním okraji Dolomit do Pragser Wildsee na severovýchodním okraji Dolomit skrze horské skupiny Latemar, Rosengarten, Seiser Alm, Sella, Fanes a Sennes.
1.den z Obereggenu do nitra Latemaru
Těsně před polednem se vydávám na putování z takřka liduprázdného střediska Obereggen, které žije zejména v zimě díky sjezdovkám. Pořasí příliš nepřeje, je zataženo a občas poprchává. V úvodu jdu po široké lesní cestě, která slouží v zimě i jako sjezdovka až k rozcestí Laner, odkud již užší a strmější pěšinou pokračuji a úspěšně dojdu až k chatě Oberholz (slouží převážně v zimě lyžařům) – tento úvodní úsek lze vynechat díky lanovce, která bývá v provozu i v letní sezóně. Tahle chata (spíše restaurace s vyššími cenami) je zároveň vstupním bodem do vysokohorského terénu, jelikož se nachází již těsně nad hranicí 2 000 m a na horní hranici lesa. Od chaty pokračuji dále strmým stoupáním do nitra skupiny Latemar, která je jednou z málo navštěvovaných horských skupin celých Dolomit. Poměrně rychle se díky strmému stoupání dostanu z pásma lesa přes pásmo alpských luk až do oblasti, kde vládnou skály, suť a kameny. Zároveň skoro pro celou skupinu Latemar platí to, že značení je zde v porovnání s navštěvovanějšími skupinami Dolomit méně precizní a značené trasy méně upravené, tedy orientačně je přechod touto oblastí náročnější. Nejstrmější úsek končí u bezejmenného sedla, za kterým stoupám již jen mírněji a občas i lehce klesám. Počasí se bohužel příliš nelepší, občas dokonce i zahřmí. Za předposledním sedlem dnešního prvního dne mě čeká co do převýšení sice vcelku snadný, ovšem z hlediska terénu ne úplně příjemný úsek vedoucí po úzké skalní terase s místy nestabilním terénem, kdy musím občas překonávat i vyschlá koryta potoků, kudy se po větších deštích a při tání sněhu valí voda. V závěru prvního dne mě potom čeká ještě strmější výstup rozbitým terénem k místu, kde strávím první noc – na něj docházím až těsně před setměním, ale naštěstí jsem to stihnul bez nutnosti nočního putování.
2.den z Latemaru přes hluboké sedlo do nitra skupiny Rosengarten
Zatímco večer prvního dne bylo počasí pořád převážně zamračené, ráno mě vítá modrá obloha s jen pár mráčky a krásný výhled na nedaleké horské štíty nasvícené vycházejícím sluncem.
Tohle krásné přírodní divadlo si užívám zcela sám a až poté se věnuji snídani a přípravě na druhý den mého putování. Bohužel se v mezičase zatahuje a vycházím již za převážně oblačného počasí. Mým prvním cílem je nejvyšší turisticky přístupný vrchol celé skupiny Latemar s nadmořskou výškou lehce nad 2800 m. Zde jsem již bohužel zcela v mracích a výhledy jsou omezené jen na občasné protrhání se oblohy a výhledy na horské sedlo hluboko pode mnou, které je mým dalším větším cílem dnešního dne. Vzdušnou čárou je to jen pár set metrů, ovšem mě čeká mnohem delší putování naokolo, které mi zabere několik hodin. První část tohoto úseku vede ve skalnatém lehce houpačkovém terénu, kdy traverzováním dalších vrcholků jen velice pozvolna ztrácím výšku a mnohdy jde spíše než o běžnou turistiku o lehké nezajištěné lezení – i zde je značení slabší, ale naštěstí zde není moc možností, kde špatně odbočit. Tento technicky náročnější úsek končí v sedle Kleine Latemarscharte v nadmořské výšce lehce nad 2500 m, kde jsem se dostal i pod mraky a mám aspoň nějaké ty výhledy.
Ze sedla lze jít do sedla Karerpass dvěma trasami – já si vybírám tu o něco delší, ale snadnější – tedy strmé klesání chodeckým terénem s viditelnou stezkou, jen nahoře pod sedlem je to orientačně lehce složitější a krátce zabloudím. Díky strmému klesání se po chvíli dostávám pryč z vysokohorského světa skal a kamenů a přes krátký úsek porostlý převážně trávou se dostávám do pásma lesa, kde se klesání o něco zmírňuje a docházím na rozcestí v blízkosti potoka. Z něj je to do sedla Karerpass již vcelku pohodová procházka s krátkým stoupáním a následně klesáním nejprve po úzké pěšině, v závěru už po širší cestě. Jediným zpestřením tohoto úseku jsou tak krávy pasoucí se přímo na stezce. Těsně před dosažením sedla Karerpass začíná pršet, rozhoduji se proto počkat na zlepšení počasí právě zde. A dobře dělám, jelikož po chvíli déšť přechází v poměrně intenzivní bouřku včetně krup. Nakonec tohle běsnění živlů trvá skoro dvě hodiny a jak náhle bouřka přišla, tak náhle nakonec i odešla. Nic mi tedy nebrání se po tomhle neplánovaném zdržení vydat dále – nyní již mé putování povede masivem Rosengarten, který je oproti Latemaru mnohem navštěvovanější a značené trasy v něm jsou lépe značené i lépe udržované. Hned nad sedlem Karerpass mě čeká strmé stoupání lesem – naštěstí zde trasa vede serpentinami. Díky tomu se opět poměrně rychle dostávám nad horní hranici lesa do pásma luk. Až po chatu Rifugio Fronza alle Coronelle jdu celkem normální a ničím extra zajímavou pěšinou. Za ní se ovšem charakter trasy mění a dostávám se opět do světa skal, kamenů a suti a náročnějšího terénu. Narozdíl od skupiny Latemar jsou ovšem ve skupině Rosengarten náročnější úseky zabezpečeny (natažený řetěz, lano, zatlučené kramle do skály) a tedy i s velkým batohem jsou vcelku bezpečně zdolatelné – jediný zejména psychicky náročnější úsek vede traverzem po skále, kde je natažené lano pro přidržení – technicky to není nic náročného, ovšem člověk nesmí udělat chybu, protože by padal desítky metrů strmým terénem. Nakonec docházím až do sedla, kde se i kvůli zdržení bouřkou rozhoduji pro dnešek skončit.
3.den Přes sedla Latemaru na louky Seiser Almu
Ráno mě stejně jako o den dříve vítá krásné počasí a vycházejícím sluncem nasvícené okolní štíty.
Ovšem stejně jako o den dříve se i dnes brzy začíná zatahovat a po snídani již vycházím za zatažené oblohy. Jako první mě dnes čeká sestup k hornímu konci dalšího údolí – sestup na tuto stranu je ovšem v porovnání s výtupem z druhé strany vzdálenostně sice dšlší, ale mnohem lehčí a až na kraťoučký strmější úvodní úsek i mírnější. Po dosažení údolí mě čeká zhruba 20 minutový výstup k chatě Vajolet – a opět začíná pršet – tedy opět se zde chvíli zdržím.
Naštěstí je to narozdíl od včerejška bez bouřky, takže po zhruba půlhodinové přestávce pokračuji dále za občasného různě silného deště po široké pěšině, která mě dovede až k další chatě v sedle Passo Principe (Grasleitenpass v nadmořské výšce 2601 m. Déšť je intenzivnější a začíná i hřmít, zalézám se tedy schovat do chaty – navíc je i čas oběda, takže spojím příjemné (oběd) s užitečným (úkryt před bouřkou). Dnes je bouřka již o něco kratší, jen asi hodinová a poté ještě chvíli prší, ale nakonec i déšť ustává a já se vydávám na delší trasu. A opět do kopce do dalšího sedla o zhruba 170 výškových metrů výše. Tento výstup vede sice již po užší kamenito-suťové pěšině, ale ta je upravená a udržovaná, takže to není nic strašného. Ze sedla mám na výběr mezi nejkratším přímým sestupem do dalšího údolí či z trasy naokolo vedoucí ještě chvíli ve vyšších nadmořských výškách. I vzhledem k nestabilnímu počasí a silnému větru volím jednodušší možnost a začínám strměji klesat – zpestřením tohoto sestupu je poměrně velké sněhové pole, ale po nasazení nesmeků jde spíše o ulehčení sestupu než o jeho ztížení. Tento strmější úsek končí na jakési planině s krásným jezerem Antermoia, na jehož vzdálenějším břehu je další horská chata – jak už jsem psal, masiv Rosengarten je mnohem turisticky vyhledávanější a tedy je zde i více chat. Od chaty mě čeká krátký (asi 10 minutový) výstup do sedla Passo Dona, kde nechávám batoh a jen s foťákem si vyběhnu na jen pár desítek metrů vzdálený výhledový vrcholek.
Po krátkém odskoku na tento vrcholek pokračuji dále – nejprve dosahuji vcelku pohodlnou, širší a jen místy strmější pěšinou dalšího sedla o cca 200 výškových metrů níže, za nímž mě čeká strmý sestup po úzké pěšině až do údolí Val Duron. Technicky to není nijak exponovaný úsek, jen hodně strmý. Po dosažení údolí Val Duron překonám potok a po široké cestě serpentinami stoupám na sedlo Passo Duron. Denní doba již pokročila a začínám se poohlížet na místo, kde dnes přespím. Zároveň se dosažením sedla Duron změnila krajina, jelikož se dostávám do oblasti Sesier Almu, pro který jsou typické méně dramatické hory porostlé horskými loukami. Ze sedla pokračuji po značené trase vedoucí směrem na východ, která je pohodlná a postupně jen mírně nabírá výšku traverzováním okolních vrcholků a vyvýšenin. Jen s hledáním místa na bivak je to zde horší, ale nakonec jej nacházím v podobě menší rovné travnaté plochy.
4.den Vstříc měsíční krajině Selly
Během noci párkrát lehce zamžilo, ale nebylo to nic strašného. I ráno je obloha zatažená, tak se příliš dlouho nezdržuji a po rychlé snídani se vydávám na cestu. Ta pokračuje nejprve v podobném charakteru jako včera – tedy široká pěšina, která mě dovede až k chatě Plattkofel. Ta se nachází na jedné z nejpopulárnějších pěších jednoddeních tras Dolomit, což se v mém dalším dnešním pokračování projeví v podobě většího množství lidí jdoucích v protisměru, tedy od sedla Sella směrem k chatě Plattkofel. Za hezkého počasí jsou z této trasy krásné výhledy, já mám dnes bohužel počasí horší, ale naštěstí již neprší. Takže poměrně svižně procházím tento zalidněnější úsek až do oblasti sedla Sella, která je vstupní bránou do jedné z nejvyšších skupin Dolomit – masivu Sella.
Nejprve nedocházím na samotné sedlo, ale k velkému parkovišti kousek od něj. Na samotné sedlo mohu dojít buďto po silnici nebo po loukách vedoucí kousek nad touto frekventovanou silnicí – volím pochopitelně druhou možnost. Za samotným sedlem Sella se mi nedaří najít pokračování značené trasy a jdu tedy kus dále po silnici, která serpentinami strmě klesá. Tuto silnici opouštím u odbočky značené trasy vedoucí do údolí Val Lastiés. K jeho dosažení musím ještě od cesty překonat menší vyvýšeninu a následně krátce klesnout do samotného údolí – až poté opravdu začíná strmý výstup do nitra skupiny Sella. Zpestřením tohoto stoupání je hezký menší vodopád nacházející se jen pár metrů pod pěšinou.
Až po tento vodopád je stoupání vcelku normální a srovnatelné s běžnými trasami v Dolomitech. Za ním jde ovšem do tuhého a značená pěšina stoupá opravdu strmě, navíc se opět zatáhlo a začíná občas i kapat. Tento hodně strmý úsek mě rychle vyvede z lesa na krátké pásmo horských luk, které končí u rozcestí, kde se spojují dvě varianty značených tras údolím Val Lastiés. Poznávacím znamením toho, že je člověk již blízko tohoto rozcestí, jsou velké kameny (skalní bloky) nacházející se pár metrů nad samotnou pěšinou.
Počasí je čím dál tím horší, ovšem musím pokračovat dále. Nyní mě čeká snad ještě strmější stoupání již zcela kamenitým terénem bez jakékoliv vegetace, v závěru zpestřené i kratším lezeckým úsekem. Toto hodně strmé stoupání končí až v blízkosti sedla pod vrcholem Antersass, Déšť během tohoto stoupání přechází v mrznoucí déšť a nakonec v déšť se sněhem a viditelnost je jen na pár metrů. Ačkoliv jsem tento úsek již v minulosti absolvoval v opačném směru za o něco lepšího počasí, tak bych v dnešních podmínkách bez navigace a mapy v mobilu nejspíše těžce bloudil. Naštěstí mi k dosažení bezpečí chybí jen krátký výstup na vrcholek Antersass a z něj krátký sestup a závěrečných pár desítek metrů k chatě Rifugio Boé, kde nakonec navzdory původním plánům dojít dnes až na vrchol Piz Boé končím – časově bych to za světla dojít na vrchol zvládnul, ale počasí je opravdu hodně nevlídné a minutu od minuty horší.
5.den Přes střechu Selly do oblasti Pralongie
Ráno mě po probuzení a vykouknutí ven z chaty vítá polojasné nebe – a sněhem pocukrovaná krajina.
Naštěstí je lehce nad nulou, takže se mi po nasazení nesmeků stoupá na střechu masivu Sella – vrchol Piz Boé asi ještě lépe než bez oněch pár centtimetrů sněhu. Bohužel se na vrcholu dostávám do mraků a z výhledů z vrcholu tedy nic není. Po delším čekání pokračuji dále – nyní mě čeká dlouhý sestup. Ten vede zpočátku ještě po sněhem zasypané pěšině, ale horní hranice sněhu je v cca 2800 m, takže se vcelku rychle dostávám do území bez sněhu, kde to opět vypadá jako v létě. Nejnáročnějším úsekem sestupu k chatě Franz Kostner je úsek vedoucí hodně strmým nestabilním svahem – sestupovat lze buďto jeho středem s pomocí nataženého lana (provazu) v nestabilním terénu či po pevné skále na jeho kraji s pomocí kramlí a ocelového lana – volím pro sestup druhou možnost. Poté je jediným zpestřením již jen brod potoka. Během sestupu jsem se dostal pod mraky a opět mám kolem sebe polojasné nebe s hezkými výhledy.
Za chatou Franz Kostner pokračuji v sestupu ještě po úzké pěšině, jen se začíná kolem mě objevovat tráva. Tento krajinářsky hezký úsek si vychutnávám a pomalejším tempem s častým kocháním se a focením docházím až k hezkému malému jezeru Lech Boe.
Zde je již opět hodně lidí, jelikož kousek pod tímto jezerem je horní stanice lanovky fungující i v letním období. Za ní mě čeká nezáživný sestup po široké zásobovací silnici až do sedla Passo Campolonga. Za ním mě čeká po delší době stoupání, které je ovšem vcelku příjemné a převážně lesem jen s pár výhledy mě zavede do oblasti vrcholu Pralongia, respektive pod tímto vrcholem se nacházejícím sedlem Incisa.
Z tohoto sedla mě čeká krátký strmější výstup až na vrchol Pralongia s kaplí na vrcholu – zde to žije převážně v zimě, v létě to zde působí ospalým dojmem, ovšem výhledy jsou odtud krásné po celý rok.
Po krátkém odpočinku na vrcholu pokračuji dále po značené trase vedoucí východním a později jihovýchodním směrem a jelikož již čas pokročil, tak hledám místo na bivak – nakonec jej nacházím na louce kousek nad samotnou značenou trasou.
6.den. Pane, vy jste se kochal
Na dnes jsem si po předchozích náročnějších dnech naordional jen kilometrově kratší túru přes vrchol Sief na vrchol Col di Lana. Ráno tedy nikam nespěchám, jako na dlani mám Marmoladu, k tomu modré nebe a hned od rána i teplo.
Nejprve podcházím vrchol Setsass a vcelku nenáročným terénem docházím až na sedlo mezi vrcholy Setsas a Sief – druhý jmenovaný bude mít dalším cílem. Dostávám se zároveň i do oblastí lítých bojů během 1. světové války. Počasí je stále nádherné a jak během dalšího výstupu na vrchol, tak i ze samotného vrcholu mám krásné výhledy.
Dnes nikam nespěchám a na vrcholu Sief trávím více než hodinu. Poté se vydávám po zčásti zajištěné značené trase až na můj cíl dnešního dne, kterým je vrchol Col di Lana – ten se do dějin zapsal nechvalně tím, že během 1. světové válce byl jeho původní vrchol odstřelen. Ovšem výhledy z vrcholu naštěstí tato historická událost nijak nezničila.
Přes sedlo Falzarego až do nebe a bouřky mezi skalami
Již navečer předchozího dne se přihnala oblačnost a mlha, která mi znemožnila si užít krásný západ slunce a o moc lepší není situace ani ráno. Ale počasí má tendenci se zlepšovat, tak ráno úplně nespěchám a nakonec se mi mezi mraky ukáže i královna celých Dolomit.
První úsek mého dnešního putování spočívá v sestupu až do lokality Castello pod sedlem Passo Falzarego. Zejména v úvodním úseku tohoto sestupu narážím i na stopy po 1. světové válce a společnost mi dělají krásné výhledy i velké stádo kamzíků.
Závěr výstupu do osady Castello se zříceninou hradu již vede ovšem lesem a není ničím zajímavý, ba právě naopak. Další mrzutostí je i neprůchozí úvod značené trasy z této osady na sedlo Passo Falzarego, který musím tedy absolvovat po rušné silnici. Závěr lze ovšem jít již mimo ní, ale i tak to není nijak zajímavý úsek – strmější stoupání lesem s několikerým křížením silnice. V sedle Falzarego je doslova přelidněno, tak si zde jen uvařím rychlý oběd z vlastních zásob a pokračuji dále. Nyní mé kroky vedou do sedla Travenanzes – výstup skoro až do sedla vede po sjezdovkách a jedinou jeho zajímavostí jsou pouze zpětné pohledy na vrcholy na druhé straně od sedla – bohužel se během dne opět zatáhlo a ty vrcholy jsou zčástí v mracích. Přímo v sedle je mi potom odměnou výhled na vrcholy skupiny Tofana.
Ze sedla pokračuji poměrně mírným, ovšem delším klesáním do horní části údolí Travenanzes, z něhož následně odbočím doleva a začínám stoupat do horních peter skupiny Fanes. Úvodních pár stovek metrů vede ještě lesem, posléze však les končí a dostávám se opět do ryze vysokohorské krajiny. Kromě zeleně ovšem zmizelo i značení a zanedlouho i orientačně jednoznačná pěšina a zcela se zatáhlo. Výstup je strmý, orientačně nejednoduchý a navíc v hodně nestabilním terénu. Navíc se k zatažené obloze přidává i déšť. Ale jsem již tak vysoko, že je nejrozumnější pokračovat až nahoru na hřeben a do sedla. Bez mapy v mobilu bych neměl šanci trefit tu správnou trasu, i s ní to ovšem není snadné. Nakonec se ovšem dostávám až do sedla. K dešti se přidává i občasné zahřmění a blesky, které jsou čím dál blíže. Nijak se tedy nezdržuji a doslova utíkám do bezpečí – bivaku vzdáleného asi 15 minut sestupu. Tedy dle rozcestníku v sedle by to mělo být 20 minut, já to sbíhám za poloviční dobu. V bivaku je sucho a neprší do něj – více dnes už nepotřebuji – a ráno snad bude lepší počasí…
8.den Fanes – Sennes
Ráno je naštěstí hezky, polojasno a po dešti či bouřce ani památky.
Dnes mě čeká nejprve zhruba 1300 výškových metrů sestupu a posléze pár stovek výškových metrů stoupání. Sestup z bivaku do údolí Fanes je naštěstí mnohem lehčí než výstup k němu z druhé strany, který jsem absolvoval včera. Jako bonus mám i krásné výhledy.
Vcelku pohodlně docházím až do lokality Gran Fanes, kde využívám pohositnnosti zdejší „ucie“ (horské chaty) a následně pokračuji mírným táhlým stoupáním, které mě dovede až k malebnému jezeru Limo a kousek nad ním se nacházejícímu sedlu.
Ze sedla mě čeká o něco strmější sestup nejprve k chatě Fanes – zde je opět hodně lidí. Projdu se ještě skoro po rovině k další chatě Lavarella, po krátkém klesání za ní mě čeká ještě jedno mírnější táhlé stoupání a za ním hodně strmý a nekonečný sestup k chatě Pederu. Zde je ještě více přelidněno než u chaty Fanes, nebo se až k chatě dá dojet autem. Dlouho se zde nezdržuji a mizím vstříc horské skupině Senees – tedy po nějaké době opět do kopce. V těchto nižších polohách je vedro a úvod výstupu vede po široké zásobovací cestě otevřeným terénem. Naštěstí jiř brzy odbočuji spolu s variantou značené trasy do lesa – sice je tato varianta asi o něco strmější, ale kratší a hlavně vede ve stínu lesa. Odměnou za tento výživnější výstup mi je nakonec krásný výhled na nejvyšší vrchol skupiny Senes – Muntejela de Senes. Závěr dnešního dne mě pak dovede k chatě Sennes (správné jsou obě varianty Senes i Sennes).
9.den: K chatě Seekofel a sestup k Lago di Braies
Poslední den mého putování mě čeká již jen přechod od chaty Senes k chatě Seekofel, krátký výstup na sedlo kousek nad ní a dlouhý sestup až k věhlasnému a přelidněnému jezeru Lago di Braies (Pragser Wildsee). Je to jen krátký úsek a převážně z kopce, tak si jej zejména v úvodním úseku po sedla nad chatou Seekofel užívám a kochám se mými posledními velehorskými výhledy.
Závěrečný sestup ze sedla nad chatou Seekofel je hodně nezáživný a strmý, navíc čím níže klesám, tím je i větší vedro. Nakonec zhruba v poledne docházím k břehu samotného jezera, ještě si projdu fotogenicky zajímavější část okruhu kolem něj a na parkovišti se zastávkou autobusu kousek od jeho břehu končím mé dolomitské dobrodružství.
Detailnější reportáž z daného přechodu Dolomit včetně kompletní fotogalerie, typů na ubytování a mnoha dalších praktických informací najdeš v prémiové placené sekci mého webu či na mém herohero
